Dnes vám představíme kolegu s nevšedním koníčkem. Hobby Václava Buriánka by potřebovalo trochu zviditelnit. Myslivce dělá už osmnáct let a jak sám řekl, krátký rozhovor s námi udělá zejména pro dobré jméno svého koníčku.
Sotva jsme vyrazili udělat první sérii fotografií, Václav zhodnotil terén a zkušeně se vrhnul schovat do první zeleně, kterou měl na obzoru (to asi aby nevyplašil vysokou). S fotografem jsme uznali, že reflexy má pan Buriánek za ta léta v lese vypilované k dokonalosti, a tak jsme ho následovali do “mlází”, které představoval malý zelený ostrůvek v atriu Parkview, kde se točí naše podcasty Korporátní džungle.
Zatímco Václav pózuje se svou trofejí, horlivě se jako myslivec distancuje od lovce. „Myslivost, to je udržitelné hospodaření s volně žijící zvěří, které má u nás (a v celém středoevropském regionu) mnohasetletou tradici. Oproti tomu lovec jezdí jen na poplatkové lovy pro zábavu. Je v tom velký rozdíl.“ popisuje a zmiňuje i unikátní tradice, které sebou česká myslivost nese, například mysliveckou mluvu, lovecké signály (hudbu), bohatou literaturu (písemnictví) i díla malířů, kterých je sám velkým fanouškem a několik mu jich prý i doma visí. Zmiňuje například i úctu, kterou myslivci projevují ulovené zvěři sejmutím klobouku a pozdržením se v tichosti u zhaslého kusu.
Trofej, kterou nám Václav ukázal, prý patří staršímu srnci, kterého měl obeznaného dva roky „Rozhodně to není tak, že bych střílel po čemkoliv, co vystrčí z lesa hlavu. Většina myslivců touží po nějaké raritní trofeji. Tento je raritní díky tvaru a postavení (zakřivení) lodyh které nejsou vedle sebe, ale za sebou). Zřejmě si v mládí srnec poranil pučnici, a proto mu levý parůžek narostl takhle na křivo.“
„Vedu k tomu od mala i své děti. Mám dvě dcery a syna. Mimo jiné jezdí v létě na myslivecký tábor, mají velmi dobré výsledky ve znalostních soutěžích. Učí se tam rozpoznávat zvěř, stopy a jiné pobytové znaky zvěře, stromy, byliny, plemena psů, ale učí se i praktické věci, třeba jak uvařit dobrý zvěřinový guláš,“ dodává s úsměvem. „Lov je u myslivosti až to poslední,“ dodává Václav. „Je důležité pro zvěř také něco udělat, proto v době nouze od října do března pravidelně chodíme s dětmi ke třem krmelcům, kde předkládáme zvěří zejména oves, ječmen, ručně usušené kvalitní seno, letninu, jablka, řepu a jeřabiny, abychom zvěři pomohli v dobré kondici přečkat zimu.
A co říká zkušený myslivec na návrat vlků do Čech? „Nadšení pseudo ochránců přírody nesdílím. Škoda, že není takováto pozornost věnována drobné zvěři (zajíc, bažant, koroptev), jejíž současné stavy jsou velmi nízké. Příroda musí být v rovnováze. I bez vlka jsou u nás hojně zastoupeni jiní dravci a drobné šelmy včetně nepůvodních druhů. Vlk se vrací po více než stopadesáti letech do člověkem pozměněné kulturní krajiny, výskyt vlka bohužel neznamená, že naše krajina je zdravější. Vlk je vrcholový predátor, jeho výskyt v blízkosti člověka vyvolává konflikty (pokud se vlk neloví, tak ztrácí plachost před člověkem). V okolních zemích byly již bohužel zaznamenány útoky vlků na člověka – na tato možná rizika myslivci roky upozorňují, ale není jim ze strany státních orgánů nasloucháno.“ Václav jezdí do lesů na pomezí okresu Prahy-západ a Benešovska. Už i tam prý měli na své fotopasti zachycen výskyt vlka.
Pojem myslivost je v českém jazyce odvozen od slova myslet, nikoliv od slova lov jako v jiných jazycích (například v angličtině „hunting“, tedy lov nebo honba). To je prý v Česku také unikát a Václav spolu s ostatními myslivci jsou na to náležitě hrdí. Vystihuje to totiž široký význam, který se za tímto krásným koníčkem schovává.
Chcete se s Vaškem potkávat v našich kancelářích?
Poznejte náš tým Auditu a začněte třeba jako Audit Analyst.
