Zábava, kamarádi, odreagování a dřina… To je sport pro Michala Houšku, našeho firemního sportovního borce, se kterým jsme vedli rozhovor jak o jeho sportovních výkonech, i o tom jak stíhá při práci trénovat a co mu sport dává i do pracovního života.
Znáte to, celý den sedět u počítače, to se na člověku po pár letech projeví minimálně nějakou tou občasnou bolestí zad. Podzim je tu, teploty klesají, ale to není důvod pro výmluvy a přípravu na zimní lenošení, naopak. Právě teď vám vyšší tepovka pomůže zahnat podzimní splín a nedostatek chuti do akce. Prostě stačí zahodit na chvíli starosti za hlavu a třeba si jen tak zaběhnout pár kilometrů.
Kromě toho, že je manažerem našeho poradenského oddělení, je Michal Houška i sportovcem, a to tělem i duší. Pokud hledáte inspiraci a motivaci pro vaše sportovní radovánky, jste na správném místě. A třeba najdete i kousek skládačky k tomu, jak vyřešit váš kariérní hlavolam.
Absolvoval jsem ho zatím šestkrát. Naposled teď v září v italské Cervii.
Nejlepší umístění, kterého jsem dosáhnul, bylo třetí místo v mojí věkové kategorii. Standardně jsou věkové kategorie v rozmezí pěti let. Je důležité si vždycky říct, proti komu nebo proti čemu člověk bojuje, nebo spíš kdo je soupeř. Většinou je tím hlavním soupeřem vlastní čas a hlava, ale občas to cinkne a potěší to!
Zážitků je celá řada. Nevím, jestli mám nějaký zábavný, ale v triatlonu je čtvrtá disciplína navíc, což je depo. To člověk může sice natrénovat, ale když po čtyřech kilometrech plavání vběhneš do depa a hledáš mezi tisíci taškama tu svojí, netrefíš správnou uličku s kolama, pobíháš a jsi lehce ve stresu, že ti skupina odjede, tak tam se dějí asi nejzajímavější věci. Když si člověk něco zapomene, musí se vracet, nebo si neutáhne tkaničky, nebo si nestihne dojít na záchod, někdo mu vezme kolo… Když si člověk představí opravdu velký závod, kde je třeba pět tisíc startujících, tak si musí dobře si zapamatovat, kde je to místo, nebo kde je ta taška, to je trošku náročnější a někdy jsou tam opravdu zábavné situace.
Nevím, jestli zdatně, ale snažím se. My jako rodina jsme i hodně na lyžích. Sjezdujeme i běžkujeme. Žádný sport mi není cizí, rád si s dětmi zakopu, pinknu si ping pong, volejbal, takže v podstatě cokoliv, co se naskytne.
Na běžky vyrážím rád do českých hor. A na sjezdovky s rodinou rádi jezdíme lyžovat do italského Livigna.
Rád se dívám na cyklistiku, fotbal a hokej. Asi nejradši na sledování mám hokej, i když poslední dobou je pro mě atraktivnější cyklistika. Ale teď jsou i nové televizní formáty triatlonu, které jsou divácky atraktivní. Přeci jen, jak se v tomto prostředí člověk trošku pohybuje, tak je to pro něj zajímavnější.
Je to hlavně o vlastním morálu a vůli. To, co dělám, je pořád zábava, sport není něco, čím bych se živil. Ale je potřeba se naučit nějak skloubit. To znamená, že práce je sice náročná, ale já si ji dokážu zorganizovat. Najde se i sem a tam prostor, kde toho času může být víc. Nebo naopak využít okna, že mám třeba volnou hodinu, tak si můžu udělat běžecký trénink a pak zase naskočit do práce. Nicméně je standard, že se ráno chodí plavat. To znamená, že člověk si musí zvyknout, když se chce někam posunout, že vstává pravidelně před šestou nebo i dřív a jde třeba na sedmou hodinu na bazén. Nebo po práci, když je léto, je to příjemnější jít ven, buď běhat nebo na kolo.
Přes zimu je to jiné. Mám doma trenažer. Často je to tak, že jedu na trenažeru, volám na děti, ať mi přinesou ukázat domácí úkoly. Zkontroluji, podepíšu, nedá se s tím holt nic dělat. Ale rodina mě plnohodnotně podporuje, jezdíme všichni na závody. Mám dvě děti - dva kluky, deset a dvanáct let. Několikrát už si i kluci zkusili triatlon, mají ho rádi. Rádi mi fandí. Není to tak, že bych jezdil pořád někam na závody sám. Ne vždy to vyjde, ale snažíme se.
Určitě pomáhá. Je to ta vytrvalost. Představ si, že standardní závod Ironman pro mě trvá deset hodin. Je to deset hodin intenzivního úsilí a soustředění. Člověk má momenty, kdy si říká, že se na to vykašle, že je moc teplo nebo je zima, nebo se nedaří, nebo je mu špatně. Ale říkáš si, když už jsem absolvoval celou přípravu, musím to tu všechno prodat. A to se v podstatě dá promítat i do práce. Člověk se do toho zakousne. I když ví, že něco není úplně ideální, že to je něco, co se mu zrovna nechce dělat. Zakousne se do toho a ty věci dokončí. A můžu říct, že kromě jednoho závodu, který jsem kvůli zdravotním důvodům nedokončil, jsem dokončil všechny. A ne vždy to bylo snadné. Může se stát cestou cokoliv, ale člověk je pak víc psychicky odolnější. A druhá věc je, že sport umí dobře vyvětrat hlavu.
Troufám si o sobě říct, že díky sportu jsem méně často ve stresových situacích. Člověk si odbyde trénink, a ne vždy se mu do toho tréninku jde lehce, ale potom ten pocit, že jsem to dokázal, to je příjemné uvolnění, které stojí za to. Když je dlouhé kolo, člověk si může srovnat myšlenky, jede sám, srovná si věci, které má udělat v práci. A v neposlední řadě jde i o ten čas. Díky sportu dokáže být člověk efektivnější a dokáže si času i výrazně víc vážit.
Asi na to, že jsem dokončil ty dlouhé závody, ale ono to není jen o tom. Nezmiňoval bych nějaký jeden dílčí výkon. Mě baví to první odhodlání, že se do toho člověk pustil a že u toho zůstal. Ono se říká, že když si jednou zkusíš triatlon a dáš to, tak už u toho chceš zůstat. Je to o tom, že v sedm ráno skočíš do vody a máš před sebou spoustu dřiny. Vždycky si pak říkám na konci, když emoce stříkají proudem, že je to super, tělo drží, všechno klaplo. To je za mě vždycky opravdu výhra!
To je docela zajímavé. Sport jsem měl vždycky rád, ale vrcholově jsem hrál až od druhého stupně základní školy házenou, což bylo něco spíše méně náročného. Ale pak dlouhá léta nic velkého. S kamarádama jsem hrál Hanspaulku, ale že bych vrcholově něco dělal to ne. Spíš jsem ten příklad toho, když se člověk na stará kolena zblázní a naučí se plavat. Popojíždí na kolech do hospody a najedou si koupí horské kolo, pak silniční kolo, a jede toho víc. Takže postupem času se ze mě stal vrcholový sportovec.
Asi ne. Kdybych byl striktní, tak už se z toho zblázním. Samozřejmě, že o tom přemýšlím. Nemůže člověk tláskat, co ho napadne. Jsou spíše věci, o kterých vím, že mi dlouhodobě dělají dobře, nebo ne. Tady je hlavně důležité mít zmáknutou nejen závodní stravu, ale třeba i předzávodní strav. Vědět, co jíst, aby se tělo dobře napumpovalo. Protože tohle je hrozně individuální. Ale že bych řešil, kolik toho denně sním, kolik je tam sacharidů, kolik proteinů a jestli už mám tolik nebo tolik, to úplně neřeším. Je to pro mě jen zábava a chci, aby to tak zůstalo.
No může to být asi trochu výzva a může to být trošku nefér, ale já bych všechny aktivity dělal stejně, i kdyby žádná výzva nebyla. Vím, že jsou tam i kolegyně a kolegové z jiných útvarů, kteří sportují taky. Jakákoliv sportovní výzva může dobře namotivovat i ostatní kolegy k tomu začít se hýbat nebo něco dělat. Ale rozhodně to nevnímám tak, že by můj výkon, který tam mám, měl někoho demotivovat. O tom to přeci vůbec není. Já se půjdu klidně s organizátory domluvit, že budu někde pod čarou (smích).
Pojďme se hýbat! Pojďme jezdit na kole, pojďme běhat, pojďme se procházet. Já si myslím, že spousty lidí nemá rádo měřitelný výkony a říká, že nechtějí nikde a s nikým závodit, ale přitom závodí sami se sebou. Je pravda, že abychom se mohli zúčastnit jakékoli výzvy, je potřeba si pohyb nějak měřit a trackovat. A to je pak dobré i pro vlastní porovnání, kde jsem třeba byl nebo byla před půl rokem a kde jsem teď. Těch aplikací je na trhu celá řada, já používám aplikaci Strava. Ale chápu, že ne pro každého může být příjemné, když se jde projít někam se psem, zapnout si hned nějakou trackovací aplikaci. Je pravda, že my sportovci, když se tak označím, už to máme tak, že co nemáme na hodinkách, jako by se nestalo. Abychom se mohli porovnávat. Ale pojďme na to, můžeme se proběhnout, jít na procházku, kolo, cokoliv, stačí si stáhnout aplikaci a zapojit se do výzvy!
