Je rozvoj jaderné energetiky pro Českou republiku vhodnou variantou?

autor 16. ledna 2020Energetika, Instinkt

Téma výstavby nového jaderného zdroje v ČR rezonuje mezi českou odbornou i laickou veřejností už několik let. Určitý posun v této otázce nastal koncem srpna 2019, kdy Ministerstvo životního prostředí oznámilo, že nové jaderné bloky v elektrárně Dukovany získaly kladný posudek vlivu na životní prostředí (EIA). Další rozvoj jádra je tedy zase o krok blíž, otázkou však zůstává: potřebuje Česká republika skutečně nové jaderné zdroje?

V souvislosti s touto otázkou zaznělo v posledních letech velké množství rozličných názorů ze strany uznávaných energetických odborníků, ekologických aktivistů, publicistů i laiků. Vyjádřit k této problematice objektivní názor je velice obtížné. Stručně popsat alternativy, které se při rozvoji českého energetického sektoru nabízejí, je však o něco snazší.

Obnovitelné zdroje

Mezi nejčastěji diskutovaná témata i na úrovni Evropské unie patří podpora rozvoje obnovitelných zdrojů energie (dále jen OZE), v čemž si evropští lídři kladou relativně ambiciózní cíle. V rámci zimního balíčku Čistá energie pro Evropany, schváleného Radou EU 4. prosince 2018, došlo ke stanovení cíle 32 % spotřebované energie z OZE v roce 2030. Do roku 2050 by pak OZE měly převzít většinový podíl na evropské výrobě elektřiny.

V ČR se tímto způsobem vyrábí v současné době přibližně 14 % veškeré elektrické energie, a přestože se předpokládá postupný nárůst tohoto čísla, nepůjde s největší pravděpodobností o nárůst skokový. Důvodem jsou především geografické podmínky České republiky, které jsou pro rozvoj OZE značně limitující. Potenciál vodní energetiky je už do značné míry naplněn, nejvhodnější místa pro výstavbu větrných elektráren jsou převážně v chráněných krajinných oblastech, geotermální energie není v českých podmínkách využívána prakticky vůbec a rozvoj biomasy stále do určité míry omezují legislativní limity. Zbývají tedy především fotovoltaické a bioplynové elektrárny, u nichž však nelze předpokládat, že by se na výrobě elektřiny v ČR podílely v blízké budoucnosti z desítek procent.

Paroplynové elektrárny

Další variantou, o níž se především začátkem minulého roku intenzivněji hovořilo, byl větší rozvoj paroplynových elektráren. Důvodem je především jejich relativně ekologický provoz, snadná regulovatelnost i pokles ceny plynu na evropském trhu. Dalším argumentem je diverzita zdrojů dodávek, díky níž lze podle zastánců této varianty omezit závislost na Rusku importem z Norska. V tomto případě je však třeba uvést, že řada těchto argumentů se nezakládá na pravdě, nebo jsou při nejmenší velice zkreslené.

Diverzita dodávek je v současné době prakticky nulová. Téměř 100 % zemního plynu spotřebovaného v ČR je ruského původu, a ani investice do rozvoje LNG infrastruktury tento stav v blízké době nezmění. Rovněž názor, že závislosti České republiky na dodávkách plynu z Rusku je srovnatelná se závislostí na dodávkách jaderného paliva ze stejné země se nezakládá na pravdě. Trh s jaderným palivem je totiž mnohem diverzifikovanější, není závislý na potrubní infrastruktuře a rovněž uskladnění jaderného paliva, případně jeho předzásobení na delší dobu a vyhnutí se tak riziku zvýšení cen, je mnohem snadnější než v případě zemního plynu.

Faktem tedy je, že rozvoj paroplynových elektráren by přinejmenším v krátkodobém horizontu zásadním způsobem zvýšil závislost ČR na dodávkách zemního plynu z Ruska a zároveň s vysokou mírou pravděpodobnosti i výrazně zvedl cenu elektřiny pro koncové spotřebitele. Je samozřejmě otázkou, zda zvýšení závislosti České republiky na dodávkách plynu z Ruska je nutné brát a priori jako problematické. Z pohledu energetické bezpečnosti země je však vysoká závislost dodávek takto strategické komodity (jejíž význam pro ČR by se tímto ještě zvýšil) na jednom dodavateli vždy při nejmenším ošemetná.

Další cesty

Co tedy zbývá? Pokračovat ve spalování uhlí, z něhož pochází v České republice zhruba 40 % vyrobené elektřiny? Tato alternativa už dnes představuje spíše krátkodobé řešení. Většina českých tepelných elektráren byla uvedena do provozu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, a i přes některé dílčí rekonstrukce jsou v současné době zpravidla na hraně životnosti. Jejich provoz navíc komplikují a velice prodražují i územní ekologické limity spolu se stále rostoucí cenou emisních povolenek. Největší provozovatel tepelných elektráren v ČR – skupina ČEZ – plánuje podle vyjádření ředitele strategie Dávida Hajmána odstavit do roku 2035 více než polovinu svých tepelných elektráren na území ČR. Ekonomicky dává smysl zachovat provoz prakticky pouze v elektrárnách Ledvice, Prunéřov II a Tušimice II, které prošly v posledních letech rozsáhlou a velice nákladnou modernizací.

Jaderné a uhelné zdroje se přitom dlouhodobě podílejí na produkci elektřiny v ČR přibližně ze tří čtvrtin. Pokud tedy dojde k odstavení většiny uhelných elektráren a zároveň i jaderné elektrárny Dukovany, jejíž životnost se i přes neustálé prodlužování pomalu chýlí ke konci, co tyto zdroje nahradí?

Z výše uvedeného vyplývá, že v případě podpory dalšího rozvoje jaderné energetiky nestojí Česká republika ani tolik před otázkou, jakým jiným zdrojem jádro nahradit, ale spíše před problematikou zachování energetické soběstačnosti ČR v oblasti výroby elektrické energie, kterou by v případě zamítnutí výstavby nového jaderného zdroje postupně ztratila. Ani na tuto otázku však nelze dát jednoznačnou odpověď.

Na jednu stranu zde zaznívají argumenty, že soběstačnost ve výrobě elektřiny je pro průmyslovou zemi klíčová. Česká republika navíc nebude tolik závislá na vývoji cen elektřiny na mezinárodních energetických trzích (což v souvislosti s postupným propojováním těchto trhů přestává platit) a zároveň je elektřina pro ČR i významným exportním artiklem. Na druhou stranu však zaznívají názory, proč si ničit vlastí životní prostředí, když lze elektřinu importovat ze zemí, kde mají pro její ekologičtější výrobu lepší podmínky? Proč si ničit vlastní krajinu těžbou uhlí v povrchových dolech? Všechny tyto argumenty mají své opodstatnění a v otázce rozhodování o budoucnosti české energetiky by se k nim mělo přihlédnout. Pokud by však padlo rozhodnutí, že by měla zůstat Česká republika v otázkách výroby a spotřeby elektřiny soběstačná, bude rozvoj jaderné energetiky pravděpodobně nejlogičtější způsobem, jak této soběstačnosti dosáhnout.