Letos jsme opět skórovali na soutěži Daňař & daňová firma roku, kterou pořádá společnost Wolters Kluwer. Naším želízkem v ohni byl tentokrát Jakub Kramoliš, který si ze soutěže odnesl titul Daňové naděje roku.
Dostat se do takové kategorie samosebou není žádná legrace. Člověk totiž nesmí být ani moc mladý, ani moc starý. (Omlouváme se všem, kteří jsou narozeni před rokem 1987, což je hraniční ročník pro účast v kategorii.) Navíc by měl mít účastník soutěže v malíku všechno, co se daní týče, a to až natolik překvapivě dobře, že do něj starší kolegové z oboru vkládají ony naděje, že to tu po nich dá zase někdo do pořádku.
Z toho vyplývá, že náš nadějný daňař je nejen mladý a krásný, ale navíc zkušenější a chytřejší, než většina jeho stejně starých kamarádů. A přesto Jakub v rozhovoru skromně přiznává, že se občas neumí zbavit potřeby srovnávat se s ostatními. Jak se za posledních deset let jeho kariéry proměnila profese daňového poradce? Proč mu přijde dnešní svět uspěchaný? A co by poradil mladším kolegům, kteří při práci ještě studují?
„Ocenění mi samozřejmě udělalo radost. Když navíc vidím své jméno ve spojení s termínem naděje, připadám si po dlouhé době o něco mladší, než ve skutečnosti jsem,“ dodává ke svému úspěchu sám Jakub a já se ho ptám…
Tak obyčejně si mladý nepřipadám, protože se už nějaký rok téhle profesi věnuji, ale je pravda, že ještě stále spadám věkově do kategorie Daňová naděje.
No, vlastně ano, já už jsem měl skoro poslední šanci. Takže jsem to využil a zájmena díky kolegům se podařilo něčeho dosáhnout, za což jsem samozřejmě rád.
Pro mě to znamená mnohé, je to uznání nějaké snahy za dlouhou dobu a je to poděkování pro mě i celý tým za usilovnou práci. I proto je cena vystavena na recepci, takže se kolegové i klienti mohou kdykoliv podívat.
Beru to osobně jako určité poděkování, ale dopadlo to zejména díky společnosti, díky našemu týmu, konkrétně i mým kolegům, kterým teď šéfuju na transferové ceny, takže ten můj úspěch jako jednotlivce je až sekundární. Primárně je to ocenění pro náš tým a naší společnosti.
Nejvíc by určitě pomohla větší digitalizace ze strany správce daně. Za mě by bylo super, kdyby se dalo všechno platit na jednom místě, ideálně QR kódem, kde by stačilo zadat nějaké své příjmy, nějaké další věci, které se uplatňují a najednou by vám vyskočilo, jaká daň, jaké pojistné se bude platit a načtením QR kódu by se vše vyřešilo, což by byla pro daňové poplatníky velká časová úspora. A potom bych ocenil třeba i efektivnější a lepší komunikaci finančních úřadů s poplatníky.
Už minulý generální finanční ředitel říkal, že za jeho působení to nastane. Zatím nic takového nenastalo, teď máme novou ředitelku, tak těžko říct, ale já věřím, že to bude co nejdříve. Nedokážu to odhadnout přesně, ale plánují se a už se i dějí různé škrty. Úřady se zeštíhlují a já věřím, že tam v budoucnu zůstanou jen kvalifikovaní a kvalitně ohodnocení statní úřednici, kteří tam opravdu pracují a odvádějí nějaký smysluplný výkon. Protože existuje celá řada odborných lidí, kterých by si měl stát vážit a adekvátně je zaplatit, ale je určitě také potřeba zvážit, kdo je tam zkrátka navíc.
Tak to bude zákon o daních z příjmů, paragraf 23. A to proto, že jde o paragraf, který mě živí, což je hezké. Takže tenhle paragraf mám asi nejradši ze všech paragrafů...
Nejvíce hrdý jsem určitě na věci, které se dějí kolem daňových kontrol. Když se zadaří v nějakých daňových sporech, když klienty v tomhle dokážeme podržet a obhájit. A když třeba i velcí hráči dají na naše doporučení, na nějaká naše stanoviska, a řídí se jimi, tak z toho mám pak strašně dobrý pocit.
Věnuji práci dost času, ale to je zkrátka daň za tu pozici a člověk se tomu na určitých pozicích musí věnovat na sto procent. Na druhou stranu ten osobní čas je samozřejmě důležitý pro každého. Musím říct, že za poslední dva roky jsem udělal velký pokrok. A je to i díky tomu, že se nám povedlo sestavit dobrý tým a najít hodně schopných lidí, kteří vědí, co a jak.
Určitě, inspirativních osobností je tady hodně. Jsou to moji kolegové, partneři, manažeři různých oddělení, kteří zastřešují jednotlivé oblasti a vždycky s nimi rád komunikuji a diskutuji různé problémy a nalézáme společná řešení. To jsou moji motivátoři a to oni jsou i mým vzorem.
Máme externí školící agentury, ale člověk to samozřejmě musí doplňovat denním samostudiem. Legislativa se neustále mění, tudíž člověk musí být pořád v obraze, a myslím si, že u nás daňařů je to speciálně důležité. Účastníme se různých mítinků se státní správou a pak to samozřejmě diskutujeme s kolegy, kdy se snažím přicházet na to, co je napadá, co napadá mě, co kde četli, co kde viděli, pak to nějakým způsobem každý týden vyhodnocujeme. Máme takové snídaňové mítinky, kde tyto případy probíráme a navzájem se obohacujeme. Já tuhle profesi dělám více než deset let, takže už je to taky nějaká doba.
Změnilo se toho strašně moc. Hlavně přístup správce k poplatníkům. Tam vidím největší změnu, kdy ten správce chce dnes úplně vše, zejména na úrovni důkazních prostředků. Všechno se musí dokládat.. Potom vidím rozdíl v náročnosti a odbornosti toho, co je dnes standardní a co bylo standardní před deseti roky. Třeba oblast, ve které se pohybuju, se velmi rychle vyvinula. A člověk dnes i s praxí, kterou má, se de facto při každém případu znovu učí. Je to dané vývojem a tím, jak digitalizace proměnila transakce. Náročnost je nepoměrně vyšší, než byla předtím. Jak u poradce, tak i u poplatníka a správce daně.
Za mě je to hlavně zůstat nohama na zemi a být pokorný. Já si myslím, že dnes mladí přicházejí strašně sebevědomí, což není vůbec na škodu, ale na druhou stranu je dobré mít i tu pokoru. Chtěl bych říct všem, co začínají, ať si nemyslí, že všechno bude hned. Je potřeba se někam dostat, odpracovat si to, ale člověk nemůže mít v okamžiku všechno. Dneska chtějí být lidé manažerem hned. Přijdou ze školy a už chtějí vést tým. Jde o to, že člověk získává poznatky, jak se v určitých situacích chovat, jak jednat s klientem, jak jednat se správcem daně. A tady si myslím, že ti, co přicházejí ze školy, musí být trpěliví a musí si to zkrátka vysedět. Projít si různými pozicemi, získat zkušenosti.
Svět je rychlý, pražská metropole je rychlá a lidé neustále někam běží. A lidé, co přicházejí ze škol, jsou produktem té doby. Lidi prostě spěchají. Mně se nedávno líbilo, když jsem byl přes týden na fotbale a zápas začal o čtyři minuty později. To bylo najednou pozdvižení, že něco začíná o čtyři minuty později. A viděl jsem na tom právě to, že lidé neustále spěchají. Nakonec si lidi počkali a ukázalo se, že se nic hrozného neděje, protože čekání prostě občas patří k životu. Nelze mít všechno hned.
Já bych si vzkázal, že v tom tempu, v jakém jsem fungoval, to vůbec nebude lehké… Byl jsem ve třeťáku na vysoké škole, takže dva roky ještě před sebou. Do toho jsem už pracoval na plný úvazek a se zpětným vyhodnocením bych už do toho víckrát nešel. Člověk byl v rozkoukávání rychlý, ale třeba tři, čtyři roky byly opravdu náročné a toho spánku moc nebylo. Byla to práce, byla to škola, bylo to psaní různých věcí do školy, prostě jsem jel na sto dvacet procent a bylo to vyčerpávající. Jenže problém je v tom, že byla jiná doba. Já jsem tenkrát šel na pohovor, kde bylo třeba šedesát zájemců. Vybírali tenkrát jen ty nejlepší a ti už museli na tom pohovoru něco ukázat, aby mohli pracovat.
Ne. Myslím, že to pro mě bylo velmi dobré v tom, kolik věcí mi to do života dalo. Bylo málo času a hodně práce. Naučil jsem se to nějak skloubit dohromady, ale na druhou stranu mi to uškodilo v tom smyslu, že se neustále komparuji, srovnávám se s ostatními lidmi, co jsem já v té době dělal a co dneska mladí lidé chtějí a co pro to dělají. Přesto, že deset let není jedna generace, i tak se někdy cítím starý. A tím se vracíme k otázce, kterou jsme začali. Je to všechno asi tou turbulentní dobou. Člověk už i deset let cítí jako generační rozdíl.
Ženou se. Chtějí být hned daňoví poradci, ideálně hned jak dokončí školu. Není potřeba se někam hnát už při škole. Zvlášť teď, když má dnešní mladá generace možnost si zaměstnavatele vybrat. Já si myslím, že se doba zase otočí. Pracovní trend se vyvíjí a podle toho, jaká je ekonomika, si myslím, že nastane doba, kdy budou lidé opět rádi, že práci vůbec mají. Vidím to tak, že by se člověk měl před nástupem pořádně věnovat studiu, aby k nám přišel připravený tak, jak my si představujeme. Já ale podporuji práci klidně už i na bakaláři, protože ta praxe je potřeba, ale ne ve vytížení plného úvazku. Zkrácené úvazky, aby se lidé zžili s poradenským prostředním, jsou fajn. Je potřeba mít i teoretické znalosti. Praxe je samozřejmě zásadní a důležitá, ale některým lidem chybí základy a bez teorie praxi neuděláte. Potřebujete ji na něčem stavět. A já si třeba pamatuji, že jsem se ve škole vždy snažil mít nejlepší známky a hodně věcí jsem díky tomu v životě prostě vyřešil. Bez školy a teorie nejde daně dělat hned.
