Ve zkratce řečeno cesta začala na konci června 1995, kdy jsem si jako 17letý zajíček hrdě převzal výuční list v oboru kuchař/číšník a skončila v lednu 2021, kdy jsem si na vizitce přečetl, že jsem partnerem úspěšné mezinárodní firmy, která má ve znaku Möbiovu pásku. Moje cesta tak trvala přesně 26 let a 6 měsíců.
Jakožto správný puberťák jsem vůbec netušil, co se životem a kam se po základce vrtnout, tak jsem dal na tátu a šel na hotelovku. Moje první práce přišla koncem prázdnin před nástupem na střední – dělal jsem číšníka na banketu pro více než 2000 za chvíli totálně ožralých a „vdavekchtivých“ Němek. Ač se to na první pohled nezdá, touto památnou nocí odstartovala moje kariéra konzultanta – začal jsem rozvíjet své konzultační dovednosti jako je jednání s klientem („Möchten Sie noch etwas?“), trénink asertivity („Es tut mir leid, aber der Alkohol ist WIRKLICH ausgegangen!!!“) a ještě větší asertivity („Ausverkauft!!!“). Od prváku na střední jsem pak začal pracovat jako brigádník v jednom z nejlepších hotelů v Praze, v hotelu Forum.
Poslední dva roky na střední mě chytily počítače. V mezičase, co jsem roznášel chlebíčky a pravou brazilskou kávu, léčil si kocovinu a trochu se učil, jsem začal dělat správce sítě v jedné cestovce. Byla to éra, kdy frčely certifikace kvality dle ISO 9000. Majitel cestovky si řekl, že ISO chce a já se stal zmocněncem pro kvalitu. Protože jsem to (asi) dělal dobře, vyhlídl si mě poradce, který nás implementací ISO prováděl a já začal dělat i pro něho. Mimochodem jsem udělal maturitu, nedostal se na VŠ, rok (ne)chodil na jazykovku a napodruhé udělal přijímačky na VŠ.
Roznášení chlebíčků mi sice zůstalo (výplata nic moc, ale spropitné stálo za to), ale správu sítě jsem vyměnil za procesní analýzu. Jeden z mých prvních klientů byl bývalý ředitel hotelu Forum, který začal provozovat vlastní restauraci. Ten člověk byl pro mě Bůh a když on je ten Bůh, mohu mu já vůbec s něčím poradit? No a pak jsem zjistil, že je to normální člověk, že mu mám co nabídnout, že umím něco, co on neuměl a poptával to, že mě to vlastně strašně baví, a že to je to, co chci dělat. Tam jsem si poprvé uvědomil, že chci být konzultant. Psal se rok 2002.
Chlebíčky jsem roznášel dál, při tom (ne)chodil na přednášky a celkem poctivě pařil. Do svého portfolia klientů jsem přidával nové a nové reference jako byl hotel Pupp v Karlových Varech, Lázně Aurora v Třeboni, restaurace Obecní dům nebo hotel Holiday Inn v Praze. Všude tam jsem radil, jak optimalizovat procesy. ISO mě však začalo nudit, byla to rutina a nic moc kreativního. Byl jsem ve čtvrťáku a hledal, co budu dělat dál. Nějakou náhodou mě jeden z učitelů dohodil svému kámošovi do IBM a já začal dělat Projeck Management Office na velkém mezinárodním projektu pro Komerční banku. Bylo mi 26 let a já měl jasno o svých cílech – chci pracovat pro Big4, chci být manažer v Big4 a chci mít mezinárodní certifikát Project Managementu.
Po roce v IBM jsem dostal „laso“ do Deloitte, uspěl ve výběrku a splnil si tak svůj první cíl. Konečně jsem přestal roznášet chlebíčky. Protože jsem uměl procesy, tak místo abych se věnoval Project Managmentu, udělal jsem cimrmanovský úkrok stranou a odjel na 3 roky na Slovensko. Slováky jsem učil procesní analýzu, Slovenky češtinu. Postupně jsem procesně orientované projekty začal i projektově řídit a domluvil se se šéfem na kurzech projektového řízení. Výsledkem byl splněný druhý cíl – mezinárodní zkouška projektového manažera. A chyběl mi už jen manažer v Big4 a ten klapnul v mých třiceti. Tím jsem se dostal do „lepší společnosti“ v Deloitte a začal si víc a víc všímat, jak funguje korporát, že se mi to nelíbí a že takhle fungovat nechci.
A zasáhla druhá velká náhoda, tentokrát v podobě kamaráda Dušana, který mi řekl o lokální poradenské firmě, kterou prý řídí „pankáči“, co spolu mají kapelu. Firma se jmenovala Facility a tím hlavním v ní byl nějaký David Pirner. Šel jsem na pohovor původně plánovaný na hodinu. Po více než třech hodinách jsem byl přijat. Přijat jsem byl „pouze“ na pozici Senior Consultant, s o třetinu nižším platem a s oboustranně odsouhlaseným postupem, jak se dostat zpět na své a pak si i polepšit. Proč jsem na to kývnul? Nějak mi to všechno dávalo smysl a nabídka mi přišla fér.
Byl to kulturní šok – z prostředí, kde byl proces snad i na to, jak si dojít na záchod, do prostředí, kde nebylo (téměř) nic. Nejdřív jsem si říkal, kam jsem rozum dal, ale postupně jsem si začal uvědomovat, že ta firma funguje a že atmosféra je taková nějaká lepší – nikdo se neškrábal druhému po zádech, lidi se zdravili, všichni si tykali, táhlo se za jeden provaz. Byl jsem v Kristových létech a začala má spanilá jízda v barvách dnešního Grant Thornton Advisory … spousty zrealizovaných projektů, (snad) spokojení klienti, učení se jak něco prodat, role tutora, povýšení na Managera a pak Senior Managera, vedoucí Back Office, Service Unit Leader Transformation a pak… partner.
A co tím vším chci vlastně říct? Že za vším je tvrdá práce. Že není důležité, na jaké pozici člověk svou kariéru začíná. Že je potřeba dávat si dlouhodobé cíle a na těch pracovat a nevzdávat to, i když se úplně nedaří. Že člověk musí zkoušet i věci, o kterých si myslí, že na ně nemá, aby pak zjistil, že je zvládne. Že občas kroky, které děláme, nedávají úplně smysl, ale s odstupem času smysl dávat začnou. Že náhoda patří k životu a dokáže neuvěřitelné věci. Že každý šéf vás někam posune, i ten špatný. Že občas je potřeba umět říci ne, aby se z toho všeho člověk nezbláznil. Že občas i Bůh potřebuje poradit … a že tým je opravdu nejvíc.
