Patřím k těm, kteří neberou v životě nic za samozřejmost. Všechno si minimálně sám pro sebe snažím zpochybnit, představit si jinak, podívat se na to z jiné, nové perspektivy. Je logické, že nejvíc mě při tom provokují ty pravdy, o kterých se už ani nediskutuje, ani nepřemýšlí, prostě se berou jako dané. Neříkám, že to většinou nemá hlavu a patu, ale i tak je osvěžující zkusit si představit věci jinak.
Jednou z těch neotřesitelných pravd, o které už ani nepřemýšlíme, je to, že poradenství, tedy naše profese, je stresující a celkově vyčerpávající zaměstnání. Rozhodl jsem se, že mým hlavním úkolem v tomto roce je změnit tento axiom. Ne, nejsem blázen, který si náhodně vybírá cíle, které nesouvisí s naším podnikáním, obratem, ziskovostí nebo slávou naší značky. Zatřást s neotřesitelným totiž skýtá řadu velmi slibných přínosů pro náš tým.
Tak předně, dlouhodobě tvrdím, že působíme na dvou trzích. Na trhu, kde klientům nabízíme poradenství, a na trhu práce, kde sháníme schopné lidi, aby doplnili a posílili náš tým. Jestli se něco v posledních dvou třech letech změnilo, pak je to trh práce. Převis poptávky nad nabídkou je zjevný a dlouhodobý. Navíc opravdu schopných lidí a ještě k tomu lidí vhodných na poradenství je málo. Peníze nejsou hlavní faktor pro rozhodování, kam jít a kde zůstat. Klíčové je prostředí, kultura, ale taky dlouhodobá udržitelnost pracovního nasazení.
Navíc, když se bavím s majiteli firem či generálními řediteli korporací, často při filozofických diskuzích sklouzneme k otázce, v čem jsme jako Grant Thornton jedineční. A to není jen o našich zkušenostech či produktech. Je to také a možná hlavně o přístupu. O tom, jak náš tým funguje, co jedinečného přináší na trh, čemu věříme, za čím jdeme.
Z obou zmíněných pohledů pro mě vyplývá, že by bylo přínosné změnit náš zaběhlý obrázek, kdy poradenství sice bereme jako zajímavou profesi, ve které se hodně naučíme, získáme široké spektrum zkušeností a setkáme se se zajímavými lidmi, ke kterým bychom se jinak nedostali, ale na druhou stranu akceptujeme, že jde o vyčerpávající a čas od času stresující práci.
Mám rád ambiciózní cíle. Už ve škole při hodinách matematiky jsem se ukrutně nudil od chvíle, kdy jsem znal výsledek, a to samé mě občas přepadne u projektů, když už se blížíme do cíle a je třeba jen dopsat záverečnou zprávu. Mám pak malou motivaci. Když ale cítím, že splněním nějakého cíle můžu zásadně ovlivnit budoucnost, nedá mi spát.
Pojďme se tedy v tomto roce společně pokusit změnit všeobecně přijímanou pravdu. Buďme ambiciózní. Všímejme si, co nám vadí, co vytváří stres, co nás vyčerpává, a neberme to jako samozřejmost, přemýšlejme o tom. Možná dojdeme k tomu, že řadu věcí změnit nemůžeme nebo nechceme, protože nejsou tak špatné, jak vypadají, ale věřím, že bude i dost takových situací, u kterých bude změna možná a my se společně přiblížíme změně.
Velké změny začínají malými kroky, drobnými zlepšeními. Hledejme je. A za sebe říkám, že už jen to, že vnitřně uvěříme, že změna je možná, že začneme pochybovat o daných pravdách, bude prvním krokem k méně stresující a více vyrovnané budoucnosti.
