Budoucí skladování vyhořelého jaderného paliva je problematika, která se střídavou intenzitou dlouhodobě rezonuje českou společností. Obecně platí, že většina lidí uznává potřebu trvale a bezpečně ukládat vysoce radioaktivní odpad, ale takřka nikdo nechce mít úložiště takzvaně „za domem“.
Mezi lety 1990 až 2005 vytipovala Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) původně dvacet sedm lokalit pro vybudování zmíněného úložiště, jejichž počet se postupně snižoval na současných devět s tím, že v tomto roce by mělo dojít k redukci na čtyři a do roku 2025 k finálnímu výběru konečné lokality. V souvislosti s touto iniciativou se zároveň zvedla poměrně značná vlna odporu v obcích, které na zkoumaných územích leží, jež vyústila například v založení Platformy proti hlubinnému úložišti či spolku Nechceme úložiště Kraví hora. Otázkou však zůstává, zda Česká republika hlubinné úložiště jaderného odpadu vůbec potřebuje.
Radioaktivní odpad lze obecně rozdělit do tří skupin. Tou první je nízkoaktivní odpad tvořený převážně zbytky z radioaktivních provozů, mezi něž patří různé drtě, kovy, ochranné pomůcky a podobně. Tento druh odpadu lze ukládat do povrchových úložišť a částečně i spalovat.
Středně aktivní odpad už vyžaduje při manipulaci a přepravě určitý druh stínění, ale uvolňované teplo je stále zanedbatelné. Jedná se především o materiály, které byly využity při výrobě jaderného paliva, mezi něž patří například povlaky paliva, konstrukční materiály palivových souborů, nečistoty ve formě kalů a řada dalších. Tyto odpady lze zpravidla také ukládat v povrchových úložištích, některé však vyžadují uložení hlubinné.
Vyhořelé jaderné palivo pak patří mezi tzv. vysoce aktivní odpad, v němž i po vyjmutí z reaktoru dochází k jaderným přeměnám a k uvolňování alfa, beta i gama záření. Zároveň produkuje značné množství tepla, které je potřeba odvádět. V první fázi se palivové kazety nejprve aktivně chladí v bazénu vedle reaktoru, odkud jsou po zhruba pěti až deseti letech přeloženy do suchých kontejnerů a dále chlazeny v meziskladech umístěných zpravidla v areálu elektrárny. Tyto mezisklady by měly být dimenzovány tak, aby kapacitně pokryly celou její životnost. V těchto suchých meziskladech se palivo uchovává zhruba osmdesát let. Po této době, která by měla v ČR skončit v roce 2065, by mělo dojít k jeho trvalému uložení do hlubinného úložiště.
To, zda k finálnímu uložení vyhořelého paliva skutečně dojde, však v současné době není vůbec jisté. Vzhledem k postupnému ubývání uranových ložisek a zvyšující se globální poptávce po této surovině je stále pravděpodobnější, že dojde buď k úplnému, nebo alespoň částečnému přepracování vyhořelého palivana čerstvé, které by bylo možné opět použít k výrobě elektřiny.
Hlavním argumentem odpůrců této metody je vysoká cena a technologická náročnost celého procesu, který navíc globálně zvládne jen několik zemí. Vzhledem k postupně stoupajícím cenám uranu na světových trzích spolu s relativně rychlým technologickým rozvojem je však reálné, že kolem roku 2050, kdy by měly začít stavební práce na vybudování hlubinného úložiště, půjde o zcela běžný byznys.
Další variantou, která by v souvislosti se zpracováním vyhořelého jaderného paliva měla být v budoucnu reálná, je jeho další využití v tak zvaných reaktorech čtvrté generace. Tyto reaktory by měly být koncipovány tak, aby byly schopné z vyhořelého paliva získat další výrazné množství energie a oddálit tak nutnost jeho definitivního uložení. Přestože jejich vývoj trvá již několik desítek let a řada zemí od něj v současné době především z důvodu stále relativně nízké ceny uranu odstupuje, je velice pravděpodobné, že s ubývajícími zásobami tohoto materiálu se stanou i tyto technologicky náročné reaktory více a více konkurenceschopné.
I kdyby k tomu však nedošlo, mají se obyvatelé lokality, která bude vybrána pro hlubinné úložiště jaderného odpadu, skutečně čeho obávat? Na tuto otázku je vzhledem k tomu, že nikde ve světě v současné době funkční úložiště neexistuje,velice těžké odpovědět. Zatím to však vypadá, že jeho případné vybudování by mělo mít na místní obyvatele hlavně pozitivní dopad.
Už jen průzkumné práce přinesou obcím ve vybraných lokalitách příspěvky ve výši 11,3 až 17,7 milionů korun ročně. Další 4 miliony by podle tzv. Atomového zákona dostala každý rok obec, na jejímž katastrálním území by úložiště radioaktivního odpadu vzniklo. Tato částka by se následně rozšířila o 10 000 korun za každý metr krychlový radioaktivního odpadu, který by byl v daném místě uložen.
Odpůrci vybudování hlubinného úložiště nejčastěji argumentujíobavami z kontaminacespodních vod či nebezpečného radioaktivního záření. Tyto obavy jistě nelze brát na lehkou váhu, objektivně však není příliš pravděpodobné, že by k něčemu podobnému v budoucnu došlo. Úložiště by mělo být umístěno v hloubce přibližně půl kilometru pod povrchem a vyhořelé palivo uzavřeno v tzv. superkontejnerech, jejichž dvojitý kovový plášť by měl spolu se speciálním jílem a betonovou konstrukcí úložiště většinu záření pohltit. Podle předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové by se tedy muselo stát něco opravdu těžko představitelného, aby se radionuklidy v kontejnerech hnuly natolik, aby to lidem přineslo něco negativního.
