GT mise: Kosovská data

autor 12. února 2018Instinkt, Práce v GT

Jak již někteří z vás tuší, následujících pár řádků bude věnováno misi Grant Thornton v zastoupení RVA někde uprostřed Balkánu (pro někoho Kosovo, pro někoho Albánie, pro většinu autonomní jednotka Srbska).

Psal se čtvrtek někdy v lednu roku 2018 (pamětníci se dokáží vžít) a po výměně několika šifrovaných telegramů s Mott Macdonald – Ondrou zástupcem z pluku dopravního inženýrství, v kanceláři zazvonilo skypovací zařízení.

Výsledek přísně utajovaného telefonátu pod dozorem rotmistra Cvejna přepsán zde:

Brief:

  • Duration: 070030Jjan18 – 140002Jfeb18
  • Location: 42°40’21.79″ N 21°10’0.77″ E (Pristina)
  • Mission: Gather alien transport financial data at any cost.

Inteligence: „Hele ono je to s nima takový všeliaký no … prostě potřebujeme finanční plán Prištiny pro EBRD a ty si tam posbíráš data…“ spojení přerušeno…A je to letím… Po příletu a zmatkem s krycím jménem agenta RVA (nově ROBERT RACHA) jsem se dokodrcal na Hotel, po cestě jsem zahlédl repliku sochy svobody a na chvilku zadoufal, že jsem v Las Vegas… ze snu mě probudila socha Billa Clintona, Clinton blvd., a obchod s dámskými šaty Hillary… Další den už se dostáváme na radnici a po asi 3 hodinách jednání/podlézání si členů vedení města, za asistence Violci, abych dostal data jsem seděl u pána nejvyššího prištinského finančníka a strážce děravého budgetu města… tady začala sranda ukazuje se, že není takovej problém vidět data na jejich monitoru, ale všechno prý pošlou později…:D Na to jsem nebyl úplně zvědavej, a tak jsem mu tam nechal flashku a řekl mu, že se pro ní vrátím po obědě… Najednou to šlo… Večer jsem vyrazil pěšmo do města s cílem BAZAR a po cestě jsem narazil na katedrálu Matky Terezy s parádní věží, kde vzniklo náborový video, a když jsem byl někde u bran BAAZARu byla už totální tma, a co 50 metrů byla mešita (to je dobré znamení, věděl jsem, že vchod do bazaru je u mešity, bohužel jsem nevěděl u který). Kohokoliv jsem se zeptal na cestu prostě sklopil hlavu a zrychlil… přestávalo mi tam být příjemně… a to jsem se fakt snažil zapadnout s koženou bundou a zmuchlanou červenou Marlborkou …Čas se vrátit na hotel. (Ve skutečnosti to asi bylo úplně v pohodě a já jsem posera :D) Shodou náhod byl na jednání ředitel dopravního podniku Halil Mustafa (obklopen rádci a překladatelem), hned bylo jasný, že jestli je v místnosti někdo ALFA, tak je to on. Po pár lichotkách už mě Mustafa pozval do své kanceláře a já věděl, že se konečně dozvím, jak to je. Odpoledne jsem se tedy odtrhnul od zbytku skupiny a vzal si k ruce Murlana (nepříjemně naspeedovaného Albánského překladatele, který vkuse opakoval, že zrovna přestal kouřit a nabízel všem a všude ovocný bonbóny – celkem mi chutnaly) a nasedli jsme do taxíku, kterému Murlan nabídnul bonbón a pak mu řekl kam jedem. Bylo to fakt super a ten pocit, že to má smysl a příště, až tam přijedu, uvidím třeba nějaké zlepšení, je naplňující. Až na jedinou komplikaci, která nastala ve Vídní kde prostě přestala lítat letadla Austrian Airforce a nakonec mě vzala Luftwaffe… teda hansa všechno proběhlo hladce a já vzpomínám na balkánskou kuchyni typu „vem sýr a s něčím to zapeč“.

Obrovské díky patří Monice, která v pátek i když už bylo po pracovní době nakopla všechny telegrafy v kanclu a dostala nás kluky domů, protože bez Moniky bychom jeli autobusem po D1 a to už je bezpečnější vzít dceru Halila Mustafy na kýbl do Deja-vu.

Halil Mustafa sídlil v opuštěné škole na předměstí Pristiny a jeho kancelář zdobilo nespočet diplomů UCK (Kosovská osvobozenecká/separatistická/teroristická armáda) a já poprvé ocenil, že neumím Albánsky a nepřečtu si, za co ty diplomy dostal. Schůzka šla parádně, a potom co mi pan Mustafa řekl všechno nutné, Murlan nabídnul všem desetkrát ovocný bonbón, dopili jsme kafe, který v sobě mělo tolik lógru, že se tam nevešla voda a Mustafa mě pozval do svého Albánského letního sídla až prý příště přijedu, jsme konečně byli propuštěni a já přemluvil Murlana, abychom zpátky jeli autobusem, když už tu jsme kvůli dopravě. Po cestě mi Murlan za stálého nabízení bonbónů vyprávěl, jaký bylo vyrůstat jako Albánec v Pristině, což je spíš na knížku samo o sobě než na odstavec v článku. Nakonec jsem ho přemluvil ať mi ten příběh dopoví v jeho oblíbené kavárně.

Druhý den ráno nás čekal v podstatě podobný plán, prezentace jiné skupině zástupců města a architektů, pro mě vrátit se za strážcem budgetu, abych mu vysvětlil, že to, co mi dal, nestačí, chození kolem horký kaše, kde jsou data na jeho monitoru, ale ne u mě na flashce… došlo mi, že jestli mám pochopit, jak to celý funguje, je potřeba udělat krok vpřed.

Odpoledne jsem se stavil za našimi bratry Thorntoňáky, podle výrazu ve tváři se jim to asi nestává úplně často a moc nechápali, proč jsem se za nimi stavil a doloval z nich složení Kosovskýho HDP, účetní praktiky a do čeho by se dalo v Kosovu zainvestovat – je jich málo, mají IFRS, největší podíl na HDP má trhání horských borůvek nebo malin, ale neexistujou k tomu moc data.

V hotelu na mě v lobby čekal modrý tým Mott MacDonald (Britský Mr. Bean Mark F., který mimo jiné dokázal navždy utopit kánoi v Krumlově, český Ondra K., sužován zraněním z Tádžikistánu a polo-Moťanda Violca, která všechny zná a všechno zařídí). Jsou všichni super, ale první zprávy, které se mi dostává je, že naše schůzka (za hodinu) byla právě zrušena 😀 (nikdo není překvapenej- tak jdu s davem a předstírám, že mi to přijde úplně normální)

Nadporučík Monika obratem zařídila (díky moc Mončo :)) přesun vrtulovým letadlem „spřátelených“ jednotek Austrian Airforce…. eh teda Airlines.