Radek Hlaváč: Nikdo ode mě neočekával, že znám všechno hned

  • Úvod
  • Příběhy našich lidí

Jak ses dostal k oceňování?

Už od základní, nebo možná spíš od střední školy, mě zajímalo jak stavitelství, tak ekonomika, a stále jsem byl dost nerozhodný, kterou cestou jít a co dál. Když jsem narazil na oceňování, tak jsem věděl, že to je ideální spojení obou oblastí, které mě bavily a baví dodnes.

Takže sis podle toho vybral i vysokou školu?

Původně jsem chtěl jít do Brna, kde se dá studovat magisterský obor oceňování nemovitostí. Nicméně mi doporučili studium na ČVUT, že to prý bude dobrý start – ale to nebylo nic pro mě. V Praze jsem se pak dostal k Bankovnímu institutu a studoval jsem zde přímo oceňování majetku. Magisterské studium se otevřelo jen kombinovaně, takže jsem si začal hledat práci, a tak jsem se dostal do našeho znaleckého ústavu.

Jaké byly první dny ve firmě?

Překvapil mě přístup kolegů. Nikdo ode mě neočekával, že znám všechno hned, naopak. Všichni očekávali, že nic neumím a že se vše naučím až přímo při práci. To je skvělá startovní čára. Nemohl jsem nikoho zklamat, jenom potěšit a příjemně překvapit.

Jak dlouho už tu pracuješ?

Už je to tři a půl roku.

AKR_9256.jpg

Co obnáší práce v oceňování?

Oceňování není o tom, že jen sedíme za počítačem a připravujeme posudky s Excelem a Googlem. Jezdíme na místní šetření, mluvíme s klientem, bavíme se s nimi o podkladech, které potřebujeme. Až na základě toho vymýšlíme, jak vytvořit posudek. Posudkem to většinou končí, ale ne vždy. Občas jezdíme i na soudy a obhajujeme posudky, často je potřeba s klientem i posudky pečlivě projít a vysvětlit.

A jak se ti změnila práce za ty roky?

Když jsem nastoupil, dělal jsem různé dílčí věci – porovnávání informací a podkladů na projektu, hledání nájemného, nebo jsem jezdil na šetření se staršími kolegy. Zhruba po půl roce jsem dostal na starosti první vlastní projekty, kde jsem dělal sám výpočty i textaci. To byly projekty typu pozemky. Samozřejmě stále pod dozorem zkušenějších kolegů. Postupně jsem nabíral větší a větší odpovědnost, ale probíhalo to kontinuálně. Po dalších dvou letech už častěji zadávám práci mladým kolegům a jsem zodpovědný za výstupy mé práce.

Co je na tvojí práci nejtěžší?

Řekl bych, že soudní posudky. Tam máte jistotu, že vás protistrana chce potopit a váš posudek rozcupovat. Všechny posudky sice musí být přesné a bez chyby, ale tyto musí být absolutně neprůstřelné. Nedělám je moc často, ale už jsem je zažil. 

Ale to, co je u nás zajímavé, je fakt, že neděláme stále dokola to samé. Člověk se rychle naučí, jak ocenit pozemek, rodinný dům, výrobní areál nebo administrativní budovu, pak máme ale i ty nestandardní projekty. Složitější jsou věcná břemena nebo právo stavby a další – tam si nevystačíte s kopírováním zažitých postupů, pro ty neexistuje jednotná metodika, ale je potřeba ji vždy přizpůsobit konkrétnímu případu.

AKR_9286.jpg

A co tě tady naopak baví?

Všude se podívám. Sáhnu si na to, co počítám a oceňuji. Když oceňuji výrobní areál, tak se jedu na místo podívat, vidím, co dělá, projdu si ho. Podíval jsem se takto na spoustu zajímavých míst.

Kam třeba?

To bych neměl říkat.

Jasně. A obecně?

Byl jsem v lomech za provozu, v elektrárnách, i výrobních areálech o desítkách budov, kde člověk zblízka vidí, jak probíhá všelijaká výroba.

Co pro tebe znamenala fúze s Grant Thornton?

Náš tým oceňování nemovitostí se dvakrát zvětšil – museli jsme nastavit víc procesů a nástrojů, spolupracovali jsme na metodice. Soustředili jsme se na to, aby náš tým opravdu fungoval. Větší tým se nedá snadno kontrolovat, a tak jsme vytvářeli různé nástroje na to, aby bylo i pro nováčky opravdu těžké udělat chybu ve výpočtu. Díky tomu máme víc času na to pracovat s lidmi a za to jsem rád.

Po fúzi také více spolupracujeme se zahraničím, což je pro mě zajímavé, když se to navíc dělo zároveň s pandemií Covid-19. Byli jsme v Německu, Rakousku, Francii a věřím, že náš čeká víc a víc projektů, kdy se člověk podívá za hranice.

AKR_9270.jpg

Jak funguje váš tým teď?

Jsme opravdu mladý kolektiv, i když to zní jako klišé. Většině z nás je pod 30, máme podobné zájmy, rádi se potkáváme i mimo práci, pořádáme popracovní posezení u nás na terase i společné soukromé akce. Zajímavé je, že i lidé, kteří tu dávno nepracují, se na tyto akce vrací a rádi se potkávají.

Jak se rozvíjíš v práci?

Většinou se učíme od kolegů, při práci, na projektech. Kurzy na oceňování vlastně ani moc nejsou nebo pro nás nemají smysl. Je ale samozřejmě možné najít si nějaké kurzy nebo konference, které se k naší práci hodí, to je na vlastní iniciativě a na domluvě.

Jak zvládáš vyvážit osobní a pracovní život?

Máme to nastavené dobře, člověk když dělá dobře svojí práci a má splněno, tak tu nemusí sedávat po večerech. Občas jsem tu byl i o víkendu, ale z vlastní iniciativy, protože jsem věděl, že je to potřeba udělat. Nikdo mě k víkendové práci ale nikdy nenutil a nezazlíval by mi, kdybych si udělal volný víkend. Vím od známých i přítelkyně, že to není standard, jiné firmy v oboru po lidech často šlapou.

Co bys vzkázal studentům, kteří zvažují oceňování?

Zkuste to. Jeden můj bývalý kolega říkával, že ač to vypadá jako samé složité výpočty, tak to není žádná jaderná fyzika – nepotřebujete derivace ani integrály. Pokud vás zajímá svět kolem vás, pojďte do toho. Pokud chcete manažery, kteří vás všechno naučí opravdu postupně, pojďte do toho. 

KDO JE RADEK HLAVáč?

  • Vystudoval oceňování majetku na Bankovním institutu
  • Pracuje jako senior consultant v týmu oceňování hmotného majetku
  • Ve volném čase hraje fotbal a cestuje